Víte, že...


Stejné číslo odstínu u různých výrobců může představovat jiný barevný odstín!

V době éry národního podniku Barvy a laky, který zahrnoval všechny výrobní závody v České republice byla všem novým odstínům tuzemských výrobců přidělována čísla z centrálního místa. Jednotné číslo odstínu vycházelo ze základního pravidla rozdělení všech barevných tónů do následujících skupin odstínů :

1000 – 1999 - bílé, šedé až černé
2000 – 2999 - hnědé
3000 – 3999 - fialové
4000 – 4999 - modré
5000 – 5999 - zelené
6000 – 6999 - žluté
7000 – 7999 - oranžové
8000 – 8999 - červené
9000 – 9999 - ostatní (např. hliníkový odstín, metalízy, tepané odstíny apod.)

Konkrétní čtyřmístné číslo odstínu (např. 6050 – krémová světlá) pak zaručovalo stejný barevný tón barvy vyrobené jakýmkoliv z tehdejších výrobců.

Po osamostatnění výrobních závodů si nová čísla odstínů začal zavádět každý výrobce samostatně. A tak se dnes klidně může stát, že číslo odstínu např. 6250 je u jednoho výrobce číslo pro středně žlutý barevný tón s nádechem do zelena a u druhého pro tmavožlutý s nádechem do oranžova. Otevření evropského trhu pak znamenalo prudký nárůst požadavků na výrobu nových barevných tónů podle nejznámější evropské normy odstínů RAL. Ta sice taky označuje barevný tón čtyřmístným číslem, ale podle jiných základních pravidel. Proto má každý velký tuzemský výrobce vlastní tabulku převodu čísel odstínů mezi normou RAL a vlastní číselnou řadou.

 

Stejné označení ředidel nemusí vždy znamenat stejnou kvalitu!

Na tuzemském trhu je v současné době k dispozici poměrně široká paleta ředidel pro nátěrové hmoty, nejen co se týká druhů, ale působí zde i celá řada jejich výrobců nebo dodavatelů.

Každý výrobce nátěrových hmot, aby zabezpečil co nejlepší uživatelské vlastnosti a kvalitu svých výrobků, předepisuje ke každému výrobku i ředidlo, kterým lze dosáhnout nejoptimálnějšího výsledku. Zákazník, který si mnohdy po nejednoduchém výběru zvolí pro svou aplikaci nejvhodnější nátěrovou hmotu, tak náhle stojí před dalším problémem - vybrat si odpovídající ředidlo. To by však neměl být takový problém, když toto ředidlo je doporučeno na etiketě již vybrané nátěrové hmoty, kdyby.....

Na tomto místě ale nastupuje specifikum tuzemského trhu. Zatímco u zahraničních nátěrových hmot jsou ředidla každým výrobcem označena přesným jednoznačným typovým názvem, který je s výrobky jiných producentů naprosto nezaměnitelný, u našich výrobců je situace zcela odlišná. Protože všichni větší tuzemští výrobci vyšli ze společného koncernu, zachovali si i stejnou metodiku označování svých výrobků. V celé řadě případů tak vedle sebe existovaly a existují stejně označené výrobky od různých výrobců. Zde může dojít ke dvěma dalším variantám. Výrobky, ač stejně označené, mohou být od sebe naprosto odlišné, co do určení, způsobu použití nebo vlastností, nebo se může jednat o výrobky se stejným určením a způsobem použití, ale s odlišnými kvalitativními parametry. U běžných tuzemských ředidel (např. C 6000, S 6001, S 6005, S 6006 apod.) se jedná zejména o druhou, výše zmíněnou variantu. Každý výrobce si bude, samozřejmě, hájit vlastní trhy a výrobky.

Ale zkusme se na problém podívat trochu blíže, a jak věřím, seriózně a bez konkurenční řevnivosti. Lze oprávněně předpokládat, že složení totožně označených ředidel není totožné co do jejich složení, ať již se to týká vlastních komponent nebo jejich vzájemných poměrů. Z toho logicky vyplývá rozdílná kvalita těchto produktů. Zdůrazňuji slovo rozdílná, a to nikoliv ve smyslu vyšší nebo nižší. Alespoň zatím. Každý výrobce si tyto své ředidla optimalizuje pro své výrobky, které mají opět odlišná složení od výrobků konkurence. Cílem je dosáhnout co možná nejmenších výkyvů ve složení a kvalitě, a tím dosáhnout co nejlepší reprodukovatelnosti vlastností a výsledků při vlastní aplikaci nátěrových hmot. Toho lze dosáhnout jen použitím velmi kvalitních surovin, které musí splňovat celou řadu technických, fyzikálně - chemických i hygienických parametrů, jejichž kvalitu a zejména její stabilitu je nezbytné velmi přísně sledovat a kontrolovat. A tak docházíme k meritu problému. Optimální nastavení ředidla od jednoho výrobce pro jeho výrobky nemusí odpovídat optimálnímu nastavení pro výrobky od výrobce jiného, byť by všechny zúčastněné výrobky a ředidla byly vysoce kvalitní. Což také nemusí být vždy pravdou.

Pojďme se však podívat ještě dále. Na tuzemském trhu nejsou k dispozici ředidla pouze od etablovaných výrobců, ale právě pro jejich jednoduchou a investičně nenáročnou přípravu se jejich výrobou a následnou distribucí na trh zabývají i nejrůznější spekulanti, kterým jde jen o vlastní obohacení se na úkor serióznosti k zákazníkovi a odpovědnosti za vlastní výrobky. Zamysleme se nad tím, jak je možné, že někteří dodavatelé prodávají ředidlo pro syntetické nátěrové hmoty za 6 - 7 Kč za 1 kg, když nákupní cena kvalitního benzínu, který je výrazně dominantní složkou tohoto ředidla, se pohybuje nad 12 Kč za 1 kg ve velkoobjemových dodávkách (řádově desítky až stovky tun). Podobně je tomu i u ředidla do nitrocelulózových nátěrových hmot, kdy prodejní cena dosahuje opět zhruba poloviny nákupní ceny kvalitních surovin, potřebných k jeho přípravě. Samozřejmě. Na takovou cenu se lze dostat. Ale je to za něco. Nepoužijeme standardní suroviny a nebo ještě "lépe" - použijeme místo nich směsi, které jsou odpadem od jiného výrobce a který, místo aby zaplatil za jejich likvidaci, tento odpad prodá jako velice levnou surovinu. A ejhle - ředidlo je na světě! Ono nějakým způsobem funguje. Ale kde zůstaly požadavky na technické, fyzikálně - chemické i hygienické parametry? Na jejich kvalitu a zejména její stabilitu? Jak mohu tuto stabilitu kvality zaručit, když vstupní surovinou není přísně kontrolovaný produkt ale "nějaký odpad"? Co o tomto odpadu víme po hygienické stránce a jeho vlivu na zdraví člověka? A co ekologický aspekt? To je celá řada otázek, na které není jednoduché najít odpovědi, pokud je to v tomto případě vůbec možné. A to jsem se ještě nezmínil o takové maličkosti, jako je možné znehodnocení vlastní provedené povrchové úpravy. To může být nejen zjevné - např. vznik sraženin v barvě, vznik povrchových defektů, zpomalení zasychání, špatný rozliv barvy apod. Ale může dojít i k na první pohled nezjistitelným vadám - např. tvorba nerovnoměrné tloušťky a homogenity nátěru, podstatné snížení životnosti nátěru apod. Když vezmu všechny tyto možnosti v úvahu a zamyslím se nad nimi, napadá mě jedna otřepaná, ale hluboce pravdivá fráze: "Jsem dost bohatý na to, abych si mohl kupovat levné zboží?" V rozumné míře snad. Ale určitě ne za každou cenu. A co vy?